Jakub Adamec / Posthistorie a protiklady

1.11.2014

vernisáž výstavy 6. 11. 2014 v 17 hod.
Výstava potrvá do 30. 11. 2014
Úvodní slovo Pavel Pernický

Galerie Jáma 10, Nádražní 91, 702 00 Moravská Ostrava
www.jama10.blogspot.com, www.facebook.com/jamagallery
Za podpory Ministerstva kultury ČR, Městského obvodu MOaP, FU OU, o.s. Galerie Michal

Posthistorie a protiklady
„Ve světě plném nenávisti se musíme odvážit doufat. Ve světě naplněném zoufalstvím se musíme odvážit snít. Slova skvělého Michale Jacksona. Kaple otevírá v 8:00.“ (citace z Orange is the new black S01E05, 2013).
Tato scéna se mi jasně spojila s prací Citáty (2013), kterou jsme vytvořili společně s Pavlem Pernickým. Útržky z hitů popových hvězd citované jako filozofické pravdy. Nízké vs vysoké. Naive art dotýkající se pravdy. Čistota trashových tvůrců. Ještě na střední škole jsem v jednom rozhovoru se sochařem Jardou Koléškem, který mě na střední učil, diskutoval o tom, jestli umělec může tvořit zároveň ironické, absurdní věci a současně věci naprosto vážné. Já jsem si myslel, že ano a myslím si to do teď, Jarda oponoval, že to tak být nemůže, že umělec má tvořit buď tak či onak, jinak, že se jeho dílu nedá věřit. Ale není přece život pestrý a plný toho všeho? Celé spektrum od černé po bílou, od absurdu po patos a tragédii, často kombinováno prvky obou protipólů v jednom momentu. A já neodděluji umění od života. Podobná situace nastala těsně před založením Popgejů před několika lety – rozhovor s mým blízkým přítelem –„ a jakou muziku chceš teda tvořit?“ „No, já mám rád různé věci, určité momenty i z popu i z diskotéky i z techna i z metalu i hardcoru.“ „Tak to prostě smíchej.“ Já to všechno cítím jako jeden celek, nerozlišuji mezi vizuálním uměním nebo hudbou. Mezi tím, co dělám s Popgejema nebo sólo věcma, vše je propojené.
„… mezi láskou a ukrutností a pevností a nejistou…“ (citace z Markéty Lazarové, 1967)
Petr Lysáček, můj vysokoškolský pedagog, mi na přijímačkách řekl něco ve smyslu –„ je úplně běžné, že převážná část lidí ve tvém věku tvoří umění existenciálně zaměřené. Radil bych ti, aby ses tímto směrem neubíral“ nebo „umění by nemělo poučovat“. No, jsem ve stádiu, kdy řeším existenciální témata a myslím, si že umění může poučovat. Negování je občas potřebné. (Při kresbě se nepoužívá pravítko!) Stejně jako zkoušení toho, co sis ještě před nějakou dobou říkal, že bys do toho nikdy nešel. Myslím, že to jsem se naučil na vysoké škole.
„Do I stay or do I go?“
Zjistil jsem, že to ne já jsem vymyslel termín posthistorie. Ale to nic nemění na tom, že pro sebe jsem si ho vymyslel a pasuje mi. Např. zjednodušeně – minimálně dvě nebo více věcí na této výstavě budou reworky/postprodukce mých vlastních nebo popgejů věcí či námětů, že nevstoupíš dvakrát do té samé řeky? Yhm. Nemám fóbii z toho, že jsem něco vytvořil v roce 2007 a že už to nikdy nemůžu vystavit, protože je to přece neaktuální. Apropriace vlastních věcí z minulosti (ale klidně i cizích – to jen na okraj, že nemusí jít striktně o vlastní). Nové ze starého. Minulost a budoucnost. Pre vs Post. Abstraktní a konkrétní. Možnost a nemožnost. Progres a regres. Intuice a těžký koncept. Příliš mini, příliš maxi. A tak dále a tak blíže. Začátek – konec.
„Mě taky zajímá, jestli má být umění těžkou prací? Nebo jen zábavou?“
„Já válčím valčík“.
A je první v abecedě. A je tvar střechy.
PS: Nedávno jsem četl rozhovor s polským malířem Marcinem Maciejowskim. Na otázku co říká na to, že se prý přemýšlí o tom, že by se na uměleckých akademiích měl objevit předmět verbalizování myšlenek, umět mluvit na téma své práce, odpověděl: „… možná to, že se mi těžko vyjadřují myšlenky pomocí slov, je hlavním důvodem toho, proč mám potřebu malovat…“.
Jakub Adamec, Těšín, 29. 10. 2014 (www.jakubadamec.com)

„Jakub Adamec studoval v Ostravě u Petra Lysáčka (2002-2007) a skupina I love 69 Popgejů, jejímž je členem, byla projektem, přes který se v té době znovu skloňovalo označení „ostravská scéna“ v kontextu nastupující generace.

Jakub Adamec pochází z Valašského Meziříčí, kde také studoval na střední uměleckoprůmyslové škole, tam se seznámil s Pavlem Pernickým, spolu založili hudební skupinu IL69PG (2001) a spolu ji dosud drží při životě. V době ostravského působení tvořili IL69PG ještě Zdeněk Vichr a Petr Štark, původně středoškolská hudební skupina se přirozeně stala také skupinou výtvarnou, sami zakládající členové však nerozlišují mezi polohou hudební a vizuální, IL69PG lze označit za vibrující vizualizovanou skupinovou identitu budovanou s bytostnou přímostí.

Z Valašského Meziříčí přišlo tehdy do Ostravy studovat víc lidí, Popgeji byli první. Pavla Malinová, Pavel Ptáčník a Jan Vytiska měli hudební skupinu Like She, Pavel Pernický s Terezou Krainovou vystupovali (a vystupují) jako Marius Konvoj, společný label dostal název Vole love production, pravidelně byl pořádán festival Nuova. Mnoho textů o IL69PG oplývá citacemi z jejich písní, které zdá se nejpříhodněji vystihují energii a trashovou povahu jejich audiovizuální produkce. Plakáty, projekce, kostýmy, rekvizity.

Jakub Adamec je také zakladatelem sklepní galerie Strážná věž (2005-2007). Dva roky nesoustavného výstavního vernisážového programu (Record, Rafani, Václav Stratil, 103 coil ad.) zakončil kamarádský fotbal na trávníku sneseném pro ten účel ze zahrady do sklepa. (Smutný byl pohled na instalaci IL69PG na výstavě Aloha ovar nuova (Galerie Václava Špály, 2008) vyvolávající ještě nepříliš vzdálené duchy poslední silné etapy čitelnosti „ostravské scény“.)

Rámec samostatné tvorby Jakuba Adamce tvoří, jak vystihuje Lumír Nykl v textu k poslední Adamcově výstavě, zájem o historii (také historii umění) a historii vlastní. Sebeprezentací, sebehistorizací i vizionářskou sebeprojekcí v parodicky narušovaných kontextech světa umění a osobních zpovědích tvaruje Adamec prostředí jemu nejbližší. Osobní identita jako „komunita“ (Lumír Nykl), umění jako prostředek změny, kde dobro je základním motivem. Od roku 2012 působí Jakub Adamec jako kurátor Galerie města Třince. Jeho třinecká mise i předchozí projekty s Magdou Jańczuk (Something over the rainbow, 2008; Strom štěstí, 2009) překračují hranice umělecké ambice i osobní alternativy, jsou široce otevřenými výzvami umění a životu.“
Blanka Švédová, 2013